Určitě znáte ten pocit, když vám dobře rozehraný mač ve vaší oblíbené hře kazí nějaký troll, nebo když hrajete pexeso se svým malým sourozencem. Je to neskutečná pruda, nejradši byste to zabalili, ale snažíte se s tím vyrovnat a přetrpět. Nikdy bych si nepomyslel, že podobné pocity budu mít i u Cyberpunku 2077. Od oznámení v roce 2012 po vydání v prosinci 2020 uplynula dlouhá doba a výsledek? Dost na hraně – řečeno diplomaticky.
Titul od studia CD Projekt RED nás masíroval silnou mediální kampaní, která se s blížícím časem vydání stávala až neúnosnou. Cyberpunk tak přirozeně vzbudil velká očekávání ještě před oficiálním vydáním, což dokládal i rekordní počet předobjednávek. Oto větší sešup pak ve výsledku následoval nejenom v očích hráčů, ale také mnohých herních médií, a dokonce i akcionářů. Cyberpunk 2077 připomíná houpačku, která vás v některých momentech vyšvihne do herních oblak, aby pak za pár minut následoval tvrdý pád na zem.
Videorecenze pro líné čtenáře
Vítejte v Night City, kde je tma lepší než denní světlo
Ve hře se zhostíte řadového obyvatele města Night City, který si na živobytí, sex, drogy a další moderní kratochvíle přivydělává plněním různých kšeftíčků pro šéfy dané oblasti. Do příběhu se vrháte po tvorbě postavy jménem V a volby jednoho ze tří společenských zakotvení. Na pohled se to zdá lákavé, start hry má každý typ postavy jiný, ale za necelou hodinku se všechny scénáře slijí do jednoho a téhož začátku.
Osobně se mi úvod hry velmi zamlouvá. Nejsem fanda onoho prvotního a zdlouhavého seznamování s postavami, takže jsem byl potěšen zrychleným intrem, v němž bylo evidentní, jak jsem se v Night City zabydlel, seznámil s některými charaktery, dostal poprvé na budku apod. Úvodní kontakt ve hře s dalšími postavami se odehrává formou telefonátů. Takřka okamžitě po příjezdu do nové lokace vás kontaktuje na mobil místní kšeftař a už vám sype nějaký ten vedlejšák a nezajímavé informace. Ačkoli vám volají na telefon, paradoxně hovor nemůžete odmítnout a místo koukání na cestu budete číst titulky nudného dialogu. Tento způsob distribuce vedlejších misí není z nejpříjemnějších. Aniž byste totiž chtěli, máte za chvíli deník zasekaný nespočtem úkolů. Nejenom, že nabídkou musíte rolovat, abyste něco našli, ale co hůř – ze hry se tímto vytrácí určité uspokojení z objevování a prozkoumávání okolí. Na hlavní mapě i minimapě vám co chvíli svitně ikonka o bitce, přestřelce, zkrátka nějaké interakci. Je to sice pohodlné, ale víc by mě potěšilo, že něco najdu s přičiněním vlastní investigativní činnosti a ne tím, že mi někdo zavolá nebo že se rozhodnu prozkoumat jeden z asi tak miliardy otazníčků na mapě.
A teď přichází houpačka nahoru. Zcela náhodou jsem se stavil na jednoho vychlazeného „veselého opičáka“ do místního podniku. Jaké bylo mé překvapení, když následovalo přepadení partou cápků a já musel některým z nabízených způsobů jednat. Ještě větším překvapením však bylo, že jsem za pitivo musel zaplatit i přesto, že jsem zachránil situaci bez újmy na životech a sama obsluha mi řekla, že je to na účet podniku (houpačka jede dolů).
Takových nelogičností, které nabourávají herní svět Night City, je bohužel ve hře mnoho. Nelze přitom říct, že by se tvůrci nesnažili město náležitě vybarvit a vylíčit, a to nejenom barevnými neony, ale také haldou informací a deníkových zápisů. Při plnění misí i bezcílném toulání nalézáte množství tak zvaných střepů, které obsahují informace o teroristickém atentátu před desítkami let i jednoduchý zápisek z deníku společnice z nočního klubu. Pokud tedy budete chtít, o fungování města toho zjistíte opravdu hodně.
Na dostatku čtiva si Cyberpunk rozhodně dal záležet. Škoda, že taková péče nebyla věnována i dění v ulicích. Nevyžaduji ulice poseté lidmi, auty a hologramy, ale život v temných zákoutích i hlavních uličkách je takový nijaký a málo různorodý. S běžnými postavami na ulici nebo v baru můžete promluvit jen na bázi několika frází, žádné informace vám nedají a upřímně bych tuto funkci zcela oželel. I když si chcete odfrknout s lehkou děvou, animace jsou vždy totožné (že by špatně zvolená velikost penisu při tvorbě postavy, kdo ví?). Pocit tepajícího města se tak vytrácí poměrně rychle. Notně k tomu přispívá i chování policie. V dlouhé chvíli jsem na otevřeném prostranství přepadl a střelnou zbraní zneškodnil nic netušící členy gangu (mimo misi, jen tak), což rozpoutalo příchod celých dvou(!!!) policistů. Další jednotky, které stály v patře nade mnou, byly v klidu, přestože ostatní obyvatelé na patře se po střelbě z brokovnice logicky choulili v klubíčku. Zdejší policejní jednotky neprojevují velký zájem ani při porušování dopravních předpisů. Naštěstí členové gangů na svém území kladou větší odpor, a pokud zavítáte do jejich prostor či baru, začnete vyvádět neplechu, hodíte jim na bar nějaký ten granát nebo začnete hackovat jejich výherní automaty, půjdou po vás i po ulici. Celkově se však umělá inteligence potýká s problémy a často reaguje divně – buď nereaguje vůbec a můžu klidně dojít až k nepříteli, nebo stačí jediná chybka a celé patro nahoře, dole i za zavřenými dveřmi je v pozoru.
RPG román z pohledu první osoby
Cyberpunk 2077 nabízí opravdu velké množství rozhovorů s vedlejšími postavami. Byť významová stránka občas zahapruje a následující věta nedává smysl, dialogy jsou napsané dobře a odpovědi můžete volit i podle toho, jaké máte rozvinuté schopnosti nebo jakou třídu jste si na začátku zvolili. Kromě hlavních odpovědí, které posouvají průběh dál, máte mnohdy k dispozici i doplňují otázky, které vám poskytnou rozšiřující informace. Do rozhovorů je mnohdy vloženo i vaše jednání a nutnost rozhodnout se teď a tady, co právě uděláte a jak se příběh bude odvíjet dal. Je nasnadě, že některé postavy tím naštvete, některé s vámi už nepromluví, některé vaše počínání nemusí přežít. Budete vystaveni do situace, kdy se musíte rozhodnout, komu věřit. Vaše volby během hry tak ovlivní nejen vás, ale i životy ostatních. Je otázkou, nakolik se tato rozhodnutí podepíší na finálním konci hry, nebo alespoň na dalším průběhu. Hra totiž zpravidla po takovém zásadním rezultátu dostane takové tempo a nálož událostí, že jsem chtěl jít kupředu, ne se vracet o dvě hodiny hraní zpět. A v tom je asi nejsilnější stránky hry – v samotném příběhu. Budete muset skousnout celou řadu nepěkných událostí, namočíte se do pořádné šlamastyky a věřit nemůžete ani sami sobě (to zjistíte až v rámci příběhu), natož někomu cizímu, pro koho plníte určitou službičku.
Kdo z postav jednoznačně vyčnívá, je Johnny Silverhand. Asi netřeba zmiňovat, že mu zjev i hlas propůjčil herec Keanu Reeves, ale o jeho roli v příběhu nechci nic prozrazovat. Tento charakter jsem si velmi oblíbil nejenom pro jeho sarkastický humor a cynismus a jsem si jist, že nebudu jediný. Skrze Johnnyho Silverhanda odhalíte další důležité události z minulosti Night City i jeho vlastního života. Vždy, když se tento rocker objeví na scéně, je to zkrátka pořádný fičák. V porovnání s Johnnym je vás hrdina ještě docela beránek, respektive může být. Záleží na vašem stylu hry a jaký postup zvolíte. To ostatně ovlivňuje i arzenál zbraní. Do každé přestřelky můžete vstoupit s vyladěnou a vybavenou zbraní. Na různé nepřátele platí něco jiného, a pokud zvolíte špatný nebo slabý typ, se zlou se potážete. Postupem času si najdete to, co vám sedí. Osobně jsem si oblíbil pistoli/pušku se zápalnými náboji, ale k dispozici máte například i katanu a nože na boj zblízka. Všechno hezky v RPG stylu můžete vylepšovat, rozebírat na součástky a za ně pak tvořit opravdu epické kousky. Ve spojení s bohatými možnostmi instalace cyberwaru/augmentací si vytvoříte masakrální modely. Ostatně internet je přeplněn návody, jak, kde a co získat. Podmínkou je přirozeně dostatečný level nebo reputace pro získání potřebné součástky. Samotná střelba a pocit z boje je uspokojivý, odlišnost zbraní je poznat, stejně jako třeba úroveň obrany, která je daná tím, co máte na sobě. Bohaté možnosti rozvoje postavy v rámci 5 základních kategorií a následných specializací v každé z nich vám umožní vytvořit postavu dle osobního gusta. Košatý strom atributů vás současně nutí přemýšlet, jak a kam dané body rozdělit. Rozhodně nepočítejte s tím, že byste při nějaké střední intenzitě gamingu měli odemknuté všechno.
Mise a jejich náplň
Ať už se soustředíte na hlavní dějovou linii, nebo si libujete ve vedlejšácích, jejich náplň je velmi pestrá. Některé fáze mise jsou nepovinné a záleží na vás, jakým způsobem se jich zhostíte. V praxi to pak i vede k tomu, že se vám některá cesta zcela uzavře a s postavou ztratíte kontakt. V průběhu můžete naopak další postavy zachránit, říkat pravdu, nebo bezostyšně lhát. Z hlediska herních mechanismů nečekejte žádnou revoluci, nicméně je skvělé, že si můžete vybrat, jestli zvolíte stealth, nebo ulevíte zásobníkům vašich zbraní. Hra vás mnohdy do ničeho netlačí a občas se situace zvrhne i ve chvíli, kdy máte postup doslova nalajnovaný žlutým puntíkem. V interiérech budov na vás čekají vedlejší uličky a místnosti, ze kterých můžete vydojit nějaké ty „edáče“ (měna eurodolary) a ve kterých rozhodně nejste vítání. Takže místo pohodového průchodu stačí, aby vás někdo zmerčil a už se prosekáváte ven katanou či jinou zbraní z bohatého arzenálu. V tomto aspektu hratelnosti Cyberpunk ukazuje svou sílu, a i když zrovna neprolézáte větracími šachtami, po této stránce jsem měl ten pravý Deus Ex feeling.
Technická stránka – proč, CD Projekt, proč???
Bez skrupulí je třeba říct, že pokud nejste ochotni přistoupit k poměrně velkým kompromisům, Cyberpunk radši vůbec nekupujte. Bude to záhul na vaše nervy. Hra se od počátku potýká s enormním kvantem grafických a vizuálních chyb, jako například doskakování a mizení předmětů, lidé sedící ve vzduchu, neviditelné objekty, dveře, nebo dokonce zbraně. Na nedostatky zkrátka narazíte takřka na každém kroku, ať už si to frčíte na misi, nebo se chcete kochat okolní architekturou. Kdyby to bylo jen o grafice, bylo by to ještě zlaté. Jenže hra v den vydání byla doslova zasekána technickými bugy, které mohly znemožňovat pokračování a dokončení mise, padání hry a nutnost opakovat dlouhé sekvence dialogů, mizení oblečení, restart nastavení velikosti titulků nebo jejich zaseknutí na obrazovce a tak dále. Hra ve verzi pro slabší konzole PS4 se navíc vyznačuje relativně dlouhou dobou načítání uložené pozice, takže vracet se zpět na poslední funkční místo šestkrát za sebou, není něco, co by vám nechalo tlak v normě. Nutno podotknout, že hra dostala již dva opravné patche (celkem zhruba dalších 35 GB), které zlepšují stabilitu a opravují řadu vizuálních chyb i bugů v misích. Na hratelnosti je to rozhodně znát, ale to nikterak neomlouvá tristní stav, ve kterém byla hra při vydání.
Celkovým stavem dostává Cyberpunk 2077 na PS4 přímý direkt rovnou na solar. Vynikající příběh, různorodost misí a jejich plnění, bohaté RPG prvky a mega množství aktivit, které vám umožní strávit ve hře desítky hodin, aniž byste si toho všimli, téměř shodil technický stav. Můžete vytvořit sebelepší hru, ale když v praxi nejde hrát? Píšu téměř, protože poslední patche do značné míry vytáhly hru z technického bahna a na dosluhující generaci konzolí nyní hra splňuje potřebný standard. Ačkoli tu máme již next-gen, a někteří dokonce i fyzicky doma, PS4 tu s námi ještě dlouhou dobu bude a hráči si za své peníze a plnou cenu zaslouží tituly adekvátní technické úrovně. S nainstalovanými updaty a s ohledem na dosluhující generaci konzolí je možno hru v současnosti hrát na patřičné úrovni. V každém případě se jedná o rozporuplný titul, který rozděluje hráčskou obec – a to právem. Sám si momentálně nejsem jist, jestli mám být rád, že jsem si tento titul mohl zahrát na PS4, nebo vypíchnout jen řadu bugů, hru označit za odpad a měla vyjít jen na PC a nové konzole. Jenže pak hru zapnu, ponořím se do příběhu a hodiny velmi rychle ubíhají. Klady jednoznačně převažují nad zápory, čímž už předjímám celkové číselné hodnocení. Současně je ale na hře krásně vidět, jak tenká je hranice mezi pěním ód a drsnou kritikou, jak je vidět při porovnání jednotlivých verzí.
Celkové hodnocení: 7/10
